Hanoi – půldenní přestup na Sapě
Do Hanoi jsme dorazili už kolem páté hodiny ráno. V jedné ze starých čtvrtí jsme měli zamluvený hotel Hanoi Diamond King Hotel, kde jsme se mohli ještě vyspat. Celý den jsme si potom udělali volno. Zatímco ostatní spali, já s Longim jsme měli návštěvy svých blízkých. Jelikož Long je ve Vietnamu jako doma, ukázal mi Hanoi na skútru a já jsem se mohla kochat a zavzpomínat si, jaké to bylo před 13 lety. Bylo to úplně jinak 😀
Long měl pak své povinnosti s návštěvou svých tetiček a strýců tak jsme se odpojili. Odpoledne jsem šla s Danem na Chợ Đồng Xuân, nejznámější trh v Hanoi. Potkala jsem tam i Yumi, svoji kamarádku z Česka. Prošli jsme trh a Dan poprvé ve Vietnamu smlouval. Koupil si vak na záda Nike, který usmlouval ze 120 000 na 70 000 😀 Drahé že? Měna ve Vietnamu jsou Dongy a hrubý přepočet je 1000 VND = 1 Kč. Více o měně ZDE
Večer nás čekal spací noční vlak do Lào Cai, kde je ta slavná nejvyšší hora celé Indočíny Fansipan. Vlak byl luxusní, postel jako v hotelu, připravené občerstvení, prostě krása. Do Lào Cai jsme se dostali zase asi v pět ráno.
Sapa – největší úspěch v mém životě
Po příjezdu nás řidič odvezl do Sapy. Šárce už bylo líp, ale přesto s námi nemohla na náš výšlap na Fan Si Pan. Místo toho měla alespoň kratší výlet mezi rýžovými poli, kde se mohla potkat s místními. V deset hodin nás vyzvedl průvodce, kluk jménem Minh [:miň:] z kmene Hmong. Náš nezapomenutelný výlet začal.
Fan Si Pan měří 3 143 m n. m. a je to nejvyšší hora celé Indočíny. My jsme začali asi od 1 900 m n. m. a celková trasa byla dlouhá 11 km.
Dopředu vás musím upozornit, že nejsem sportovní typ a vůbec jsem netušila, co mě čekala. To vlastně nikdo z nás. Všechno bylo v pohodě, dokud kopec nezačal být strmější. Dan a Minh měli lepší fyzičku, takže šli vždycky kousek před námi a potom čekali. Long byl strašně hodný a vždycky šel mým tempem. Musím říct, že to byla moje nejhorší cesta v životě.
Čím výš jdete, tím je tlak nižší. Nebylo to nic hrozného, jen jsem potom neuměla správně dýchat. Občas z nebe sprchlo a déšť se střídal s potem.
Prošli jsme lesem až na vrchol pohoří. Pak jsme zase šli dolů do lesa a zase nahoru. Krajina a vegetace se nám střídala. Jdete kolem bambusového lesa, pak přes potok, pak lezete po skalách, kde dolů je vidět hustý les. Škoda, že ten den pršelo, jinak bychom měli úžasné fotky.
Když už jsme se blížili k táboru, nechali jsme Dana a Minha, aby šli napřed a začali vařit večeři. Já se zhroutila. Když jsem pořád viděla ty nekonečné schody, bylo mi špatně. Ale musela jsem to vydržet, cesta zpátky neexistovala. Když jsme se dostali do tábora, bylo sedm hodin večer. Tábor byla jen jedna budova bez teplé vody a elektřiny. Všechno se muselo ohřát na ohni. Naštěstí nám tam dali spacáky a karimatky. Naše mikiny a svetry byly mokré a my neměli náhradní. Večeře byla dobrá, jen jsme v té zimě neměli moc chuť na jídlo. Jinak se nám docela dobře spalo, i když nás v místnosti bylo 6.
Oblečení nám do rána neuschlo, ale i přes to jsme si ho museli obléct. Po jídle jsem se musela znovu psychicky připravit na další čtyřhodinovou cestu. Trasa vedla pořád do kopce a byla plná kamení a bahna. Cítili jsme, že někde tam v dáli je vrchol a nesmíme to vzdát. Kapal z nás pot, ale energie z nás stále proudila. Šla jsem zase svým pomalým tempem, ale nakonec jsme dorazili k vrcholu!
Poslední 600 schodů už to nebylo o práci nohou, ale o hlavě. Jestli běháte, nebo posilujete, tak víte o čem mluvím :D. Dotrmácela jsem se po 2 dnech výšlapu až na vrchol a ten pocit vítězství nad sebou byl k nezaplacení. Byla jsem pyšná, že jsem přišla špinavá a mokrá na rozdíl od lidí, co přijeli lanovkou suchou nohou. Pche, amatéři.
Ale znovu bych to už neudělala 😀 nebo možná? 😀
Potom jsme se vrátili do Sapy, do hotelu . Tam jsem se pořádně osprchovala a odpočinula.
Zašli jsme na bylinnou koupel kmene Dao, trochu jsme si prošli město a relaxovali jsme. Zasloužila jsem si to. Večer jsme se zase vrátili do Hanoi nočním vlakem.
Longiho poznámka: Škoda, že jsme neměli navíc jeden den na Sapě. Nestihli jsme se podívat na rýžové pole a podívat se na noční život místních lidí. Moje doporučení je, když chcete zdolat horu a užít si Sapu, dejte si na to minimálně 3 dny.
Cát Bà, Monkey Island – náš poslední luxusní ostrov
Nočním vlakem jsme se dostali z Lào Cai do Hanoje před 6 hodinou.
Zašli jsme si na snídani do nejvíce navštěvovaného bistra Pho Bat Ban. Místní tomu říkají čekací Pho, protože se zde každý den vytvoří fronta na tuhle pochoutku. My jsme byli jako první J Během 10 minut se tu nahromadilo 30 lidí. A jak jsme odcházeli, cca po 15 min, tak už se tvořila fronta.
V Hanoji jsme zůstali dvě hodiny a potom jeli autobusem dál k přístavu v Hải Phòng. Odtud jsme pluli na trajektu až na ostrov Cát Bà. Přemístili jsme se na malou loďku. Malá plavba mezi trčícími skalky z moře začala. Jeli jsme na ostrov s názvem Monkey Island.
Ubytovali jsme se hned u moře v bungalovu, který mi připomínal malou českou chatku. Chatka plně vybavená, měla terasu s výhledem na moře.
Odpoledne jsme sice měli výšlap, no po Fansipanu tomuhle říkat výšlap je trochu vtipné. Šli jsme na druhou stranu ostrova (kde bylo hodně drzých opic), ale kromě toho už jsme jen odpočívali, koupali jsme se a pili kubánský rum. Večeře byla luxusní. Měli jsme bufet na pláži, samé mořské plody a jiné delikatesy. Asi kvůli dvěma celebritám a vietnamské televizi, která tam s nimi natáčela rozhovor.
Longiho poznámka: Nyní se vyplatí jezdit na Cat Ba než na Ha Long Bay. Jsou to místa, kde uvidíte ty nádherné skalky z moře jen s tím, že Ha Long Bay je plna návštěvníků a budete se mačkat. Na Cat Ba jezdí méně lidi, protože zatím není tolik turisticky dotčeny. Díky za to!
Další den jsme se znova vydali na moře a pádlovali jsme na kajaku po Halong Bay. Krása. Nemůžu nic jiného říct. Z blízka ty skály jsou fakt mohutné. Nad sebou jsem viděla kroužit orly skalní, pod sebou jsem viděla plavat ryby i medúzy. Když se kajakem proplujete skrz mezeru a dostanete se doprostřed laguny je to něco nepopsatelného. Musíte tam taky být, a zakřičet si své jméno a echo vám to třikrát vrátí. Zažili jsme i dva druhy počasí na jednom místě. Na jedné straně moře pršelo a na druhé, kde jsme byli my, vůbec. Bylo to fascinující. Po obědě jsme se vrátili do Hanoi, kde jsme večer měli Nhậu s Davidem a Adélou.
Hanoi 2 dny před odletem – la familia
Poslední dva dny byly pro návštěvu rodiny a nákupy spojené prozkoumáním města. Co vidět v Hanoji zde. Prostě klidné zakončení celého výletu a zpátky domů stříhat videa a upravovat fotky. Po návratu zažíváme všichni nostalgii a znova si prohlížíme fotky na mobilu. Vietname, uvidíme se příště.
