Den 4., 5. a 6. - Da Nang, Hoi An
Opět jsme srolovali oblečení do válečků (takový chytrý způsob balení oblečení, aby se do krosny vešlo víc věcí) a zavolali si taxi. Než jsme ale odjeli na letiště, Honza ochutnal vietnamský bílý jogurt „sữa chua“ a v tu chvíli našel favorita celé cesty. Jediný problém byl, že v obchodech měli jen stogramové balení, chtěl totiž sníst půl kila najednou! Takže nám bylo jasné, že ho bude chtít kdykoliv a všude. Potom jsme chytli taxi a vyrazili na letiště na ranní spoj do středního Vietnamu, do Da Nangu.
Da Nang je hodně klidné město, méně skútrů, větší pohoda a písečné pláže na dosah. Po check-in v hotelu a objednání skútru, jsme vyrazili na oběd, dali si vietnamskou překapávanou kávu s ledem „cà phê phin sữa đá“ a zahráli pár partiček karet. Po najezení a nadopovaní kávou jsme vyrazili na skútrech na jednu z nejhezčích cest podél pobřeží „đèo Hải Vân“ Hai Van Pass, které spojuje město Da Nang a Hue. Kdo viděl speciální díl Top Gearu ve Vietnamu, určitě si vzpomene na krásný výhled na okolí a moře. Nejednou jsme museli zastavit a kochat se tou krásou!
Večer jsme vyrazili na grilované jídlo, přesněji řečeno, grilované žáby, larvy bource morušového a další speciality. No, rozjedli jsme se a proto jsme ještě vyrazili na vynikající nudle „Mì xíu“ a parádní kávu ve stylové kavárně „Cà Phê Cộng“ Cong caphe – doporučuji vyhledat tyhle kavárny ve velkých městech než si dávat kávu ve Starbucks. V Cong caphe vás ohromí interiér, styl a hlavně lahodná káva. První večer v Da Nangu zakončujeme projížďkou po Dračím mostě „Cầu Rồng“ a z dálky se nám nabízel výhled na most Cầu Quay“, který bliká všemi barvami a jednou za den se otočí o 90 stupňů.
Hoi An je taky město hned u moře Cửa Đại a proto byl další program jasný. Cestou k pláži se začal nepříjemně zvedat vítr, ale nás to neodradilo, nebo aspoň pánské osazenstvo, Míša se moc netvářila. Přijeli jsme k pláži, palmy se ohýbaly a vlny bily o pytle plněné pískem, ano, takový byl vítr. Zapnul jsem akční kameru a rozběhli jsme se proti vlnám a v tu chvíli jsme dostali zpětný náraz. I to nás ale neodradilo a zkusili jsme to z jiného místa. Já a Honza jsme zvládli vyplavat a vrátit se na stejné místo. Dung ale zápasil s vlnami, proti kterým prohrál, a vyhodilo ho to u těch pytlů, kde si sedřel koleno a loket. Sám se pak přiznal, že se tam málem utopil! Nakonec jako cenu útěchy jsme využili bazén v hotelu.
Večer jsme vyrazili na místní specialitu „Cơm Gà“ rýže s kuřecím masem, ale určitě by to nebylo na 100 % bez vynikajícího kuřecího salátu. Nasycení a spokojení jsme vyrazili na večerní program v Hoi An. Hoi An není jen město módy, kde Vám za jeden den ušijí oblek nebo tradiční vietnamské sváteční oblečení, ale je to taky město lampiónů, nočního trhu všelijakých jídel, suvenýrů a obrazů. Tolik zářivých barev lampiónů vskutku navodí romantickou atmosféru.
Další den v Hoi An jsme se s Dung rozdělili, já vyrazil s Míšou a Honzou na skútrech k My Son Ruins a Dung šel na kurz vaření. My Son Ruins je vzdálené od Hoi An cca 45 km, jedná se o hinduistický chrámový komplex staré přes 1 500 let. Celá oblast byla důležitým kulturním centrem říše Čampa, která je zapsaná v seznamu UNESCO. Na oběd jsme se vrátili do Hoi An a polední siestu jsme strávili v opravdu stylové kavárně Cocobana Tearooms. Shodou náhod v zadní části kavárny natáčel videoklip jeden z nejznámějších vietnamských zpěváků, Lam Truong! Pamatuji si ho od svých 10ti let, chápete, že fotku a podpis do fotoalba jsem musel mít!
Dung se připojil o něco později a byl úplně nadšený z kurzu vaření v Hoi An Eco Cooking Class. Celý program zahrnoval odvoz z hotelu, nalodění do kulatých lodiček „thuyền thúng“, chytání krabů u kokosových palem, které rostou z vody a hlavně zajímavou přednáškou a ukázkou přípravy čtyř jídel. Dung se naučil vařit Phở bò, salát nộm z banánového květu s krevetami a bylinkami, bánh Xèo, nem cuốn s tofu a mangem a bylinkami a pečený lilek s ústřičnou směsí a zeleninou. Na závěr vše snědl se spoluúčastníky kurzu. Na památku dostal od pořadatele kurzu brožurku s recepty a struhadlo na salát nộm.
Opouštíme Hoi An a vracíme se do Da Nangu. Zklamaní z větrného počasí v Hoi An a nebezpečného moře, jsme si museli vynahradit na pláži v Da Nangu. Sice taky foukalo, ale nebylo to už životu nebezpečný zážitek. Večer opět nudle a pro změnu vietnamský dezert Chè, jedná se o kombinaci různých druhů fazolí, tapiokových kuliček a rýžových knedlíčků s všelijakými barevnými želatinami zalité kokosovým mlékem a banánovým olejem. To bylo něco pro Míšu, ze začátku byla skeptická, ale potom nechtěla přestat o Chè mluvit a hlavně to chtěla jíst každou chvíli a všude! Takže Honza si oblíbil bílý jogurt a Míša Chè! Zakončujeme večer v luxusní kavárně „Trúc Lân Viên“ asi bych to přeložil jako zahradní kavárna. Po příchodu nás přivítala slečna a zavedla nás ke stolu. Prošli jsme kolem krásných bonsají, přes dřevěnou lávku, kde pod námi plavali okrasné ryby. Romantickou atmosféru doplňovalo žabí kvákání a blikající světla na stromech. Jen ti komáři by nemuseli existovat, ti si na nás dopřávali hostinu 🙂
Den 7. a 8. Císařské město Hue a národní park Bach Ma
Tạm biệt Da Nang aneb na shledanou Da Nang. Vydali jsme se dál na sever a to do Města Hue. Autobusem jsme znovu projeli Hai Van Pass, ale pro změnu to bylo skrz horu. Ještěže jsme si předtím udělali výlet po skútrech nahoru, neboť jízda autobusem v tunelu je nuda. Na druhém konci tunelu nás však čekal pěkný výhled na město Lang Co, kde se místní živí rybolovem. Podél silnice chovali místní lidé krevety, různé ryby a v dáli na moři byly vidět rybářské lodě. Cesta do Hue zabrala zhruba 3 hodiny. Městem Hue protéka Sông Hương“ Perfume River a město je tak rozdělené na 2 strany. Na severo-západní straně se nachází Thiên Mụ Pagoda; Imperialistické město Hue, které bylo válečnými konflikty značně poničené. Naštěstí se uchovali nejvýznamnější budovy a v současné době patří mezi památky Světového kulturního dědictví UNESCO; dům, ve kterém strávil dětství Ho Chi Minh; tržnice Đông Ba. Jiho-východní strana je více moderní a nachází se tu i „Phố tây balo“. Ulice pro baťůžkáře se jmenuje stejně jako v Saigonu a to Phạm Ngũ Lão. Přes řeku se dá dostat plavbou lodí, která Vás vezme ke všem dříve zmíněným destinacím. Nebo se můžete přes most dostat pěšky anebo více pravděpodobněji skútrem či autem. Hue si můžete prohlédnout i ze sedadla rikše.
Do Hue jsme se vydali kvůli slavné Bún bò Huế, Honza si však nejvíc dopřával vietnamské jogurty a Míši jsme udělali radost s Chè. Před večeří jsme se šli projít po místním trhu s masem, zeleninou a domácími potřebami. Míša s Honzou měli opět smíšené pocity z dodržování hygienických zásad v Česku a ve Vietnamu.
Noc jsme strávili v hotelu, kde jsme si nechali vyprat špinavé oblečení. Další dny byli totiž náročné a skoro bez přestávek a čisté trenky jsou základ.
Po nevydařené snídani (bageta jen s čili bez bylinek a masa) jsme nastoupili do autobusu, který nás vezl na výlet do národního parku Bach Ma ležící poblíž Lang Co. Bach Ma znamená bílý kůň a tento název vznikl podle kopců a hor připomínající koně, který vyčuhuje nad bílými mraky. Ročně tu naprší 8000 mm srážek a řadí se tím mezi nejdeštivějším a místem a nejvyšší vlhkostí v celém Vietnamu. Dá se říct, že dešťové přeháňky jsou tu na denním pořádku. Po několika dnech pobytu ve městech a v hotelech jsme se ocitli v horách, obklopení tropickými stromy, řvoucími cikády a dalšími divnými tvory, jsme v džungli! Nejvyšší bod tohoto parku je ve výšce 1450 m. n. m. a přiznáme se, že cesta autobusem nahoru byla občas na pokraji únosnosti a zdravého rozumu, spoustu nečekaných zatáček, úzká rozbitá silnice bez svodidel a do toho ty šílené zvuky různých živočichů. Výhled za to byl moc pěkný, všude jen stromy a čistý vzduch. Kocháním se po krajině to nekončilo, ale začalo!
Každý z nás dostal cyklistickou helmu, ešus s jídlem a pár důležitých rad pro další etapu výletu. Postupně jsme sešli 5 kaskád kolem vody, mini vodopádů a jezer. Občas to klouzalo a chvilkami jsme neviděli našeho průvodce, který se slanil po skále dolů do údolí. Jako odměna byla osvěžující koupel u jednoho vodopádu a teplý oběd. Musíme uznat, že u vodopádu to má svoje kouzlo.
Po obědě vyrážíme k většímu vodopádu Đỗ Quyên, který má výšku 300 m a dolů pod vodopád vedlo 658 kluzkých, zničených, betonových schodů s výškou tak 30 až 50 cm! A taky jsme byli upozornění od průvodce, že dolu to bude trvat cca 15 minut, ale nahoru to bude trvat déle. A ještě dodal, že dolů pouští fyzicky zdatné lidi a že kolem druhé hodiny bude pršet. Nám cesta dolů trvala asi 20 minut včetně focení a tak jsme si mysleli, že do půl hodiny jsme nahoře. Až na pár překážek byla cesta dolu rychlá a nikdo neuklouzl. Chvilka pohodičky, koupání pod vodopádem a pozorováním rybiček v jezírku střídala unavující představa vyšlapat ty schody zase nahoru. Po cca 7 km trekingu v džungli vyšlapat tolik vysokých schodů a ještě 3 km džunglí zpět k autobusu je fakt cardio ve stylu Vietcong race a samozřejmě nechyběl déšť. Po této zkušenosti bychom doporučili ponožky až po kolena, protože po dešti bylo pijavic až až. Nadšení, ale unaveni jsme nasedli do autobusu a jeli zpět do Hue. Do města jsme se dostali kolem čtvrté odpoledne a šli jsme se hned najíst, protože za hodinku nebo dvě jsme už byli zase na cestě. Přesouváme se nočním spojem do hlavního města Ha Noi, ale to je už pro další dny.
