Dobré vědět

Inspirace

Destinace

Plánování cesty

Vízum do Vietnamu

Viet Trip Blog 2016 3. část – Severní Vietnam

V nočním autobuse jsme strávili zhruba 14 hodin. Pokud cestujete baťůžkářským stylem, vřele tento způsob přepravy doporučujeme.

Obsah článku

    Den 9. 10 a 11. Hanoi a rýžové pole na Sapě

    V nočním autobuse jsme strávili zhruba 14 hodin. Pokud cestujete baťůžkářským stylem, vřele tento způsob přepravy doporučujeme. Jedná se o nejlevnější možnost přepravy a když jedete přes noc, tak ušetříte i za hotel nebo hostel, protože v autobusu jsou lůžka na spaní. Probudili jsme se ráno a já měl velkou radost, poté jsme přijeli do Ha Noje! Rodné město, známé ulice a tradiční troubení skútrů.

    Jako první úkol jsme měli vyrazit k mé tetě v centru Hanoje. Její dům se totiž stal našim útočištěm. Nechali jsme si tu krosny a do malého batohu jsme si rovnou nachystali věci na Sapu. Já jsem měl ráno naplánované zařizování a lítaní po úřadech, tak jsem si hned půjčil skútr od tety a vyrazil. Zbytek pod vedením Dung se vydali do „Phố cổ“ volně přeloženo staré čtvrti. Máme pro tohle místo označení „Hà Nội 36 phố phường“ což je 36 ulic v Hanoi. Názvy ulic byly pojmenovány podle toho, co tam prodávaly. Hàng Bạc – ulice plná obchodů se stříbrem, Hàng Cân – ulice, kde se prodávali váhy,  Hàng Chiếu – ulice s bambusovými nebo slaměnými rohožky, Thuốc Bắc – ulice s asijskými léčivými bylinkami atd.

    V současnosti se sortiment zboží některých ulic změnil, ale jsou stále ulice, které si zachovávají svou tradici. Kolem oběda jsem se připojil k naší česko-vietnamské partě a spolu jsme prošli některé ulice a tržnici. K obědu jsme měli Bún Chả a Nộm bò khô, ukázal jsem přátelům místní fenomén „Trà Chanh Nhà Thờ“ což je popíjení ledového čaje před Katedrálou svatého Josefa. Na večer se tu sejdou stovky lidí, popíjení čaj a jedí slunečnicová semínka na nízkých židličkách. Ledový čaj byl přesně to, co jsme potřebovali v tomhle vedru. Pak jsme se přesunuli do Cong Caphe hned na rohu. Honza se nechal ostříhat na ulici, ale svůj plnovous si nechal, měl z břitvy strach. Večer jsme šli na jídlo s mojí kamarádkou, přes kterou domlouvám všechny tyto cesty. Nebýt jí, tak by to bylo o dost dražší a ještě s nejistou kvalitou. Po večeři a dezertech jsme opět vyrazili k autobusu a vyrazili na Sapu.

    Cesta autobusem na Sapu je oproti vlaku o 3 hodiny rychlejší. Na Sapu jsme přijeli ve 3 ráno a proto jsme museli od 3. hodiny do 5. hodiny čekat, než nás vypustili ven. To ale nevadilo, spali jsme. Vlakem by to asi bylo pohodlnější, ale díky této variantě jsme ušetřili víc než polovinu.

    Město Sapa se nachází na severu Vietnamu, blízko Čínských hranic. Za posledních pár let se toho změnilo hodně, přibyly nové restaurace, obchody, kavárny, luxusní hotely, sportovní hřiště. Restaurace a hotely nabízí pěkné výhledy na terasové rýžové pole, prostě něco pro turisty.

    Tradiční život místních tady ale nehledejte. Abychom zažili autentickou Sapu, vydali jsme se s naší průvodkyní z kmene H’Mong na 10ti kilometrovou cestu do dalších vesniček a na rýžová políčka. Naše průvodkyně uměla dobře anglicky, vietnamsky a samozřejmě i její rodný jazyk, kterému my Vietnamci nerozumíme.

    Vietnam má dohromady 54 kmenů a každý z nich má svůj vlastní jazyk. Většina Vietnamců, se kterými jste měli možnost se potkat, včetně nás, patříme do kmene Kinh a mluvíme nejrozšířenější Vietnamštinou. Na Sapě jsme se setkávali hned se dvěma kmeny. Ženy jednoho kmene se vyznačovaly především výraznými pokrývkami hlavy. Zvláštně uvázané červené šátky na hlavě upoutávaly pozornost a dávali najevo, že patří ke kmeni Red H’Mong. Ženy a dívky, které byly vdané, měly navíc vyholené vlasy kolem čela a spánků. Ženy druhého kmene – Black H‘Mong byly výraznější svým oděvem. Měly na sobě tmavé šaty až ke kolenům a dlouhé rukávy s pruhem výrazných ornamentů. Tyto ženy si více potrpí na klenotech jako jsou náhrdelníky, náramky a náušnice, které nejen ve velkém nosily, ale i prodávaly. Dnešní cestu nás ještě doprovázely dvě starší ženy, které se nám pokoušely po obědě prodat nějaké suvenýry, šátky, náramky, taštičky a další takové věci. Přijeli jsme zrovna do období dešťů a pláštěnky se hodily.

    V tomto období jsme mohli vidět místní sázet rýži do kaskádovitých políček. Sapa nám tím pádem ještě neukázala celou svou krásu, ale i tak úžas z naší strany je nepopsatelný. Na konci září rýže dozrává a políčka mění barvu ze sytě zelené do zlatých odstínů. Cestou k naši vesnici Tả Phìn, kde budeme přespávat u místních lidí, jsme zažili kluzké hliněné cesty, kopce, bambusový les, plantáže artyčoků, kukuřičné pole, buvoly a vietnamská prasátka. Utahaní po výšlapu jsme dorazili k našemu „hotelu“. Je to dřevěný dům zasazený na vrcholu kopce s výhledem na údolí. Dům byl rozšířen o přední část, který sloužil turistům. V zadní části domu byla prostorná kuchyně a obývací část sloužila paní domácí a její rodině. Podlaha byla převážně z udusané hlíny a nosnými konstrukcemi domu byly silné opracované trámy. Šokující byl záchod a sprcha.

    Záchod i sprcha splňovali evropský standard! Měli na zemi a na zdi kachličky, splachující záchod i sprchový kout s teplou vodou a dvě kádě na bylinné koupele! Horkou bylinnou koupel jsme si nemohli nechat ujít, ale každý z toho máme jiné vzpomínky 🙂 My jako kuchaři jsme se vrhli do kuchyně pomoc hostitelce připravit večeři. Po celou dobu cestování nikdo z nás neměl Nem rán a na místě, kde to vůbec nečekáte je dostanete. Co nás překvapilo ještě více byly evropské palačinky s medem na snídani, ale to předbíhám, zpátky k večeři. Jídlo se vařilo a smažilo na slámovém sporáku, ale rýže se uvařila v moderním elektrickém rýžovaru. Všeho bylo dost a ochutnali jsme si i místní pálenku, ale ta nám moc nejela. Večer jsme měl každý svou postel s měkkou matrací a sítí, která nás oddělovala od hladových komárů. Já čekal, že na vesnici mimo civilizaci dostaneme postel se dřevěným roštem překrytým rohožkou z bambusu. V noci pršelo a byl příjemný chládek, takže se nám spalo suprově. Předchozí noci v hotelech jsme museli zapínat klimatizaci.

    Bohužel pršelo i druhý den a nikomu se nechtělo brodit v blátě. Odpískali jsme treking a zavolali jsme si taxi, které nás vzalo do města. Ve městě jsme si s naší průvodkyní dali jídlo, věnovali jsme jí pár peněz navíc a rozloučili se s ní. Díky mojí kamarádce jsme si přehodili spoj autobusu a jeli jsme zpět do Ha Noie o 6 hodin dřív. Před odjezdem si kamarádi stihli koupit 3 bundy, 2 kalhoty, 2 trička a stále si říkali, že si nekoupili více věcí.

    Do Hanoje jsme nejeli spacím autobusem, ale Sapa Expresem. Byl to pěkný autobus, kde byly širší a pohodlnější sedačky než ty v economy class v letadle. Fakt byli pohodlné a do Hanoje jsme se taky dostali expresně. Po příjezdu jsme si vyměnili oblečení na cestu do Ha Long a rozdělili jsme se. Já zůstal u tety a Dung s Míšou a Honzou šli na hotel do starého centra Hanoje. Ubytovali se v „Phố tây balo“. Ulice pro baťůžkáře v hlavním městě se jmenuje Tạ Hiện, Mã Mây, Lương Ngọc Quyến. Míša si dala před noclehem tradičně Chè.

    Den 12. a 13. Ha Long Bay a znovu Ha Noi

    Z Hanoje jsme jeli na náš poslední společný výlet, a to na Ha Long Bay. O Ha Long Bay se praví mnoho legend, jedna z legend praví, že ostrovy vznikly díky drakovi, který nad tímto územím létal a svým ocasem vyrýval do země jednotlivá údolí a poté se vnořil do moře a vzniklá údolí zalil mořskou vodou.

    Ha Long jsme si dali jako poslední výlet, protože je převážně o odpočinku. Vydali jsme se na dvoudenní výlet s přespáním v dvoulůžkových kajutách s klimatizací a vlastní sprchou. Z lodi jsme se mohli kochat na obrovské skály trčící z moře. Velká část oblasti je zapsána na seznamu UNESCO a ostrůvky Halong Bay jsou většinou tvořeny vysokými černošedými skálami. Tyto skály skrývají různé jeskyně, kterými lze i proplout a byly zde zarostlé stromy. Byli jsme si jisti, že by výšlap na některou ze skal byl velkým dobrodružstvím, ale to nebylo na programu. Na programu totiž byla plavba v kajaku nebo prohlídka plovoucích vesniček a farmy, kde chovali perlorodky. Honza s Míšou šli na kajak a zkoumat skály z blízka a já s Dung jsme si vybrali druhou variantu. Celý proces výroby perel byl zajímavý a asi to nemůže dělat každý. Jeden špatný pohyb se škeblí by mohl zničit celou perlu.

    Večer jsme měli kurz vaření, respektive balení a smažení závitků. A později za doprovodu reflektorů jsme chytali kalamáry, ale neúspěšně. Prý byl moc silný proud.

    Druhý den jsme šli na prohlídku do menší jeskyně v lokalitě zálivu Bái Tử Long a na pláž, kde nebylo tolik turistů. Koupání v moři, sbírání mušlí, prostě pohoda. Na zpáteční cestě k přístavu jsme hráli karty a popíjeli míchané nápoje.

    V Hanoji se naše skupinka rozděluje. Dung jel za strejdou a další den jel za rodinou na vesnici. Já, Míša a Honza jsme šli na pravé vietnamské točené pivo nebo-li „bia hơi“, ve vietnamském slangu „bia cỏ“. Vzhledem k místnímu klimatu je točené pivo nepostradatelné. Ve Vietnamu se pivo čepuje do třetinek a má většinou méně alkoholu než české. Během naší rozlučky začalo silně pršet a nepřestalo ani když jsme jeli skútrem domů. Míša by Vám to mohla popsat barvitěji. Další den jsem zjistil, že to byla nejsilnější bouřka za celé období od ledna. Ha Noi byl zaplavený, skútry i auta stály na místech a někteří se snažili brodit.

    Další den ráno jel Honza s Míšou na letiště taxíkem, aby neměli stresy, jinak se tam dá dostat i hromadnou dopravou. Autobusy jedou přímo na letiště, je klimatizovaný a cena za jízdu v něm je stanovena na 8 Kč bez ohledu na to kam se vydáte. Počítá se za jízdu a né za čas, který v něm strávíte. Taxíkem to vyjde v přepočtu na 200 až 450 Kč. Mě a Dung čekaly návštěvy rodin a za pár dní jsme se zase sešli v Ha Noi.

    Hà Nội před odletem

    Po dvou týdnech dobrodružství a pěti dnech u svých rodin byl čas si sbalit věci a letět zpět do České Republiky. Tety a strýcové jsou starší; bratrancům a sestřenicím přibily nějaká kila a vrásky; prckové (děti mých bratranců a sestřenic, kteří mi volají “chú-strejda”) povyrostly. No tolik se změnilo za 2 roky a strávit s nimi čas bylo fajn.

    Uteklo to jako voda a nám se moc nechce opouštět Vietnam. Jsem rád, že jsem si připomněl jídla z dětství, snědl si legendární zmrzlinu Tràng Tiền, vychutnal si „cà phê trứng“ –  vaječnou kávu ve staré čtvrti, navštívil svou základní školu a jen tak se poflakoval v ulicích Hanoje. Dung za mnou přijel den před odletem, tak jsme jeli spolu nakoupit gastro vybavení pro naše kurzy vaření a foodfestivaly. Balení všech věci dalo zabrat, neboť jsme měli dohromady limit 60 kg. Bylo nám to líto, ale spoustu dobrot jsme museli nechat ve Vietnamu. Vše jsme pečlivě zabalili a nakonec krabici oblepili izolepou. Kolik jsme toho převezli uvidíte na videu. Jen podotknu, že i přes mojí skepsi Dung úspěšně přivezl do ČR 2 citronovníky, nechápu!

    Mezipřistání v Hong Kongu

    Když jsme si vybírali letenku zpět do ČR, tak se nám nabídla možnost strávit v Hong Kongu 19 hodin! Ne, nečekali jsme na letišti, ale hned po příletu z Hanoje do Hong Kongu jsme si vyplnili tranzitní vízum a vyrazili ke kontrole. Na info koutku nám ochotně poradil a předal užitečné mapky s hromadnou dopravou starší čínský pán. Docela mě překvapila jeho angličtina, bylo mu opravdu rozumět a byl velice příjemný. Vybavení informacemi a mapkami jsme opustili letiště a šli na zastávku autobusu. Koupili jsme si obousměrnou jízdenku, která byla výhodnější a jako ve Vietnamu se platí za jízdu místo počtu zastávek. Mohli jsme jet i metrem, ale cesta autobusem byla pro nás turisty zajímavější.

    Autobusem jsme jeli přes hodinu a cestou jsme oba zaspali a přejeli zastávku v Kowloon a vystoupili až o 7 km dále na druhém poloostrově v HongKongu. Díky tomu jsme prošli tržnici se zeleninou a masem a došli k nákupní třídě Times Square. Místní supermarket Seven Eleven jsme nemohli vynechat a šli se tam podívat. Místní ceny jsou o dost dražší než v Česku, skoro jako v Itálii nebo ve Francii. Hong Kong bych přirovnal k malému New Yorku, vysoké budovy a rušné ulice plných aut a lidí.

    Unavení jsme sedli do Starbucks a přemýšleli co a kam dál. Dung chtěl tradičně na večerní trhy na suvenýry, který zapomněl ve Vietnamu koupit a já chtěl projít moderní část města. Otázka byla, jak se na ty trhy dostat. Naštěstí vedle nás seděla místní slečna, která mu na mapě ukázala kam by měl jít a jak se tam dostat.

    Tým se rozdělil a každý si šel po svém. Skoro každou hodinu jsme se připojili na internet v KFC nebo McDonaldu a napsali si přes facebook aktuální stav cesty. Fastfoodů tam mají fakt dost. Já se vydal do města pěšky a užíval si davy lidí na hlavní třídě. Došel jsem k nábřeží Expo Promenade, kde je pěkný výhled na protější stranu Kowloon, kde byl Dung na večerních trzích. Zajímavé byly pózující sochy z manga komiksů v lidském měřítku. Musel jsem udělat pár srandovních póz a vyfotil se s nimi. Čím dál jsem šel, tím míň bylo lidí. Byl jsem totiž v business zóně s vysokými budovami, kde místo chodníků pro chodce jsou lávky mezi budovami. Každý vstup do budovy vypadal jako vstup do luxusního hotelu. Všude okrasné rostliny, fontánky a pochodující správce domu, přišlo mi to zajímavé. Ve městě betonových mrakodrapů jsem tu našel i krásné práce zahradních architektů. Místní lidé si zde mohli dopřát lekce tai-chi. posedávání u vody a když jim nesvítili hvězdy nad hlavami, tak jim to vynahradili světla z okolních budov. Jelikož jsem vystudovaný architekt, nemohl jsem vynechat budovu HSBC, ta s věšáky od Lorda Normana Fostra.

    Business Central je moderní, všude potkáte značkové luxusní butiky, všude kolem jsou obchodní domy a na ulicích stravovací zařízení. Sedl jsem si a koukal. Když už jsem dokoukal, naskočil jsem na bus zpátky na letiště kde jsme měli sraz s Dung.

    Inspirujte se a uvidíme se ve Vietnamu

    Další související články

    Články nenalezeny